Sklo
Co je to recyklace?
Při recyklaci jsou zpracovány odpady na nové materiály. Každý z nás svým chováním přímo ovlivňuje další "život" odpadu - pokud ho správně roztřídíte, umožní tak jeho recyklaci a znovupoužití; pokud ho vyhodíte do popelnice, odpad se uloží na skládce nebo se jinak bez dalšího využití zlikviduje.
Sklo je z mnoha ohledů ideální materiál. Je snadno recyklovatelný a recyklací se jeho kvalita nesnižuje. Ve výrobě lze použít až 90% střepů. Při třídění skla je třeba dát velký pozor na čistotu. Do sběru nepatří zejména porcelán, keramika, plasty a kovy. Důležité je také sklo třídit na barevné a bílé. Výrobky sklářského průmyslu mohou sestávat z tabulového a dutého skla. Pro opětovné zhodnocení je třeba oddělovat sklo barvené od skla bílého. Vzhledem k tomu, že většina tabulového skla obsahuje barvící kovy, není možné jej přidávat do kontejnerů určených pouze pro duté bílé sklo, ale jen k barevným střepům. Technologie výroby bílé a barevné skloviny je odlišná. Čím větší množství bílých střepů je obsaženo v barevných, tím menší množství střepů je možno přidávat do skloviny.
Výhodou recyklace skla je úspora primárních zdrojů surovin a energie. Kvalita skla se recyklací nesnižuje a do výrobní směsi lze přidávat až 90% střepů. Každých 10% střepů ve směsi ušetří kolem 2% energie. Recyklace skleněných obalů pro jednorázové použití představuje až druhé nejlepší řešení, neboť sklo se stává odpadem teprve tehdy, když je poškozené nebo rozbité. Životnost skla přitom umožňuje 30 a více oběhů lahve. Je tedy třeba podporovat používání vratných skleněných lahví.
Doporučujeme
- třiďte sklo v domácnosti na bílé a barevné
- nevhazujte do kontejnerů na sklo jiné typy odpadů.
Dotřídění skla: Při výrobě bílého skla se nikdy nesmí dostat do pece sklo barevné. Navíc se tam nesmí dostat žádná jiná nečistota, kov, keramika, porcelán atd. Skleněné odpady ze zelených kontejnerů se nejprve předtřiďují ručně a jsou odstraněny největší kusy nečistot. Poté střepy putují na speciální automatickou linku, kde vše řídí počítač a zajistí čistotu a vytříděného skla. Barevné nebo čiré sklo se odváží ke zpracování do skláren.
Recyklace skla: Vytříděné sklo se rozdrtí a přidá do výchozí směsi k výrobě nového skla. Nejčastěji se takto vyrábí lahve na minerálky a pivo a jiné skleněné výrobky. Ušetří se při tom mnoho energie a surovin, přičemž sklo se dá takto používat vlastně donekonečna.
sklo : druhy
DRUHY SKLA
Poznáváme několik druhů skla:
• lehce tavitelné sodnaté (vhodné na foukaní)
• tvrdé draselné (vhodné na řezaní a broušení - křišťál)
• měkké olovnaté (vhodné na lití do forem a na výrobu optického skla)
Barevné sklo se získává přidáním oxidů některých kovů (kobaltu - červené, zinku - zelené).
Mimo uměleckého skla se vyrábí sklo:
• technické (okenní tabule, obkládačky)
• užitkové (poháry, vázy, lustry)
• optické (skla do brýlí a optických přístrojů)
Skelné vlákno je vlákno, které se vyrábí ze skla pomocí roztavené skloviny při teplotách vyšších jak 1000°C. vyznačuje se vysokou pevností v tahu (vyšší než ocelové vlákno). Používá se na výrobu bytových textilií, sklolaminátů, izolačního materiálu, využití nachází ale i v přenosové rozhlasové a televizní technice.
Sortiment skleněného zboží:
Užitkové sklo
představuje výrobky pro běžné denní používání. Musí být funkčně,
technicky a esteticky dokonalé, neboť většinou plní zároveň funkci
dekorační.
Stolní sklo
je převážně foukané a lisované. Nejpočetnější sortimentní skupinou je
sklo nápojové, kompotové misky a mísy. Výčepní restaurační sklo má
objem vyznačený ryskou.
Varné sklo nachází v domácnostech stále větší oblibu. Vaře se v něm stejnoměrně, přípravu jídla lze sledovat, je hygienické a estetické, udržuje dlouho teplo a lze v něm podávat jídlo na stůl. Z varného skla jsou i termosky. Skleničky a misky Durit kalené prudkým ochlazením nejsou žáruvzdorné, avšak odolávají nárazům.
Obalové sklo je z nejlevnější bílé, polobílé nebo zabarvené skloviny, zpracované foukacími a lisofoukacími stroji. Například lahve a konzervárenské sklenice.
Krystalerie tvoří přechod mezi užitkovým a ozdobným sklem. Jde o svícny, popelníky, vázičky, slánky, lahvičky na voňavky aj. vyrobené lisováním ze sodno-draselného a olovnatého skla.
Od osvětlovacího skla žádáme propustnost, rozptyl světla a odolnost při náhlém rozdílu teplot. Na luxusních lustrech jsou broušené ověsy z olovnatého křišťálu.
Ozdobné sklo patří odedávna k nejváženějším výrobkům sklářského umění, které využívá v nejrozmanitějších tvarech čirosti, lesku nebo čistého barevného tónu ušlechtilého skla. Tvaruje se ručně u sklářské pece jako sklo hutnické. Je typické hladkými oblými tvary, silnou stěnou a barevnými efekty.
Jablonecké zboží
patří k našim jedinečným sklářským výrobkům s tradičně velkým podílem
vývozu. sou to korále, perly, knoflíky, ozdobné kroužky, broušené
kaménky aj.
Mezi technické sklo
patří laboratorní chemické sklo, teploměry, misky, odměrné nádoby. Jde
zejména o potrubí a aparatury pro chemický a potravinářský průmysl
(mlékárny, mlýny), kde lze zrakem kontrolovat probíhající děje.
Stavební sklo je materiál, který pronikavě ovlivnil konstrukci i technologii staveb. Nosné ocelové konstrukce budov umožňují zvětšit zasklené plochy. Zvýšil se podíl okenních a obkladových tabulí, neboť dvojitá a trojitá okna stejně jako obkladové panely vyplněné skelnou vatou dobře tepelně izolují.
TYPY SKLA
Chemicky nejjednodušší je křemenné sklo z roztaveného SiO2. Propouští ultrafialové paprsky, má výbornou chemickou tepelnou odolnost, snese C omezuje jeho°prudké ochlazení, aniž popraská. Vysoká tavicí teplota 1 800 výrobu na laboratorní potřeby a speciální žárovky.
Vodní sklo
vznikne pokud ke křemennému sklu přidáme alkalické sloučeniny (sody,
potaše), které působí jako tavivo. Čímž klesne tavicí teplota SiO2,
avšak zhorší se vlastnosti. Slouží k ohnivzdorným nátěrům, jako pojivo
do tmelů a slévárenských písků.
Francouzské sklo
se vyrábí tavením sklářského písku se sodou a vápencem. Je nejlevnější,
snadno tavitelné, proto nejrozšířenější. Vyrábějí se z něho láhve,
lisované užitkové sklo a sklo stavební.
Suroviny na výrobu lahvového skla: 50% písek ( křemen nebo kysličník křemičitý), 16% soda (uhličnan sodný), 12% vápenec (uhličnan vápenatý), 18% odpadkové sklo (drcené střepy) a 4% C a sklo roztavené v červenou°ostatní látky. Zahřívá se to při teplotě 1500 žhavou hmotu se vpravuje v dávkách do stroje na výrobu lahví.
Tabulkové sklo
má podobné složení jako lahvové sklo, jen obsah hořčíku je trošku
větší. Od roku 1959 se to vyrábí takto: roztavené sklo tuhne na vrstvě
roztaveného cín, čímž vzniká tabule s hladkým povrchem - plavené sklo.
Český křišťál vzniká tavením písku s potaší a vápencem. Je tvrdší, hůře tavitelné, lesklé a stálé, takže se hodí pro výrobu chemického a stolního skla.
Anglické sklo se připravuje tavením písku s potaší a oxidy olova Je měkké, má vysoký lesk a lom světla (optické sklo). Obsahuje-li sklo okolo 25% oxidu olovnatého (PbO), mluvíme o olovnatém křišťálu, který se zdobí bohatým broušením. Skla s vysokým podílem PbO vynikají lomem a barevným rozptylem světla. Vybroušené kaménky se vsazují do bižuterie jako "štras". Do vysoce kvalitního optického skla se přidávají kysličníky barya, zinku, olova a titanu. Optické sklo se používá při výrobě čoček, optických hranolů a filtrů.
Skla boro-křemičitá mají část sklotvorného SiO2 nahrazenu oxidem boritým. Přísada oxidu hlinitého zvyšuje jejich pevnost a zlepšuje zpracovatelnost skloviny. Boro-silikátová skla jsou žáruvzdorná a chemicky odolná. Slouží jako sklo laboratorní a varné sklo pro domácnost.
Skla horninová vznikají tavením krystalických hornin s alkáliemi. Z čediče a znělce se vyrábějí tmavá skla na pivní láhve. Tavený čedič je surovinou pro výrobu dlaždic s vysokou odolností v oděru a rour odolných vůči kyselinám. Čedičová vlákna vynikají tepelnou a zvukovou izolací.
SKLO
VÝROBA SKLA
Už v pravěku lidé vyráběli hroty šípů z přírodní formy skla, které se říká obsidián. Původ vlastní výroby skla není znám, ale je známo, že tuto techniku používali lidé kolem roku 3000 př.n.l. Kolem roku 1500 př.n.l. vyráběli Egypťané láhve a vázy. Roztavili sklo a z něj vytahovali tenké proužky, kladli je ne železnou tyč a ovinovali je kolem jádra z hlíny a písku. Někdy toto jádro naopak do roztaveného skla ponořovali.
Kolem roku 100 př.n.l. došlo k revoluční změně ve výrobě skla. Objevilo
se vyfukování skla. Železná trubka se jedním koncem namočila do
roztaveného skla a to se druhým koncem vyfukovalo ven. Sklo se mohlo
foukat do formy a tím se utvořil jeho tvar. Při normální teplotě je
sklo skoro pevná látka. Technicky je to však kapalina a bývá popisována
jako "kapalina superochlazená". Sklo také teče, ale strašně pomalu, je
to vidět na starých domech, kde je sklo na oknech často tlustší dole
než nahoře.
Sklo
je průzračná anebo průhledná beztvárná látka, která vzniká vychladnutím
křemičitanové anebo jiné taveniny. Poznáme také vysokomolekulové
organické látky sklovitého charakteru, ale to není sklo. Z chemické
stránky je sklo zpravidla podvojný křemičitan s jedním alkalickým a
jedním dvojmocným kovem. Bežné technické sklo je sodno - vápenaté.
Český křišťál je draselno - vápenaté, olovnatý křišťál draselno -
olovnaté sklo. Kromě obyčejných křemičitanových skel poznáme i boro -
křemičité, křemičito - fosforečné a křemičito - arzeničné skla. Z
chemické stránky nejjednodušším sklem je roztavený křemen. Do
speciálních druhů skla se přidávají i jiné oxidy, např. ZnO, BaO, MgO,
Al2O3 a Li2O. Předtím se složení skla vyjadřovalo molekulovými
vzorcemi, dnes je výhodnější uvádět procentový poměr jednotlivých oxidů.
Rozděleni:
1.Podle použiti:
Sklo je čirá hmota na umělecké a užitkové zpracování.
· Technické sklo (tabulové, obalové, chemické, optické a elektrolizačné)
· Umělecké sklo (broušené sklo, bižutérie)
2.Podle způsobu výroby:
· Foukané
· Lisované
· Lité
· Tahané
Základními surovinami na výrobu skla jsou křemičitý písek, soda, potaš a vápenec. Suroviny se mísí a taví v pecích na sklovinu, která se tvaruje buď ručně sklářskou píšťalou, a nebo se provádí zvětší části strojově, lisuje se, válcuje a vylévá. Výrobky se ochladí a zdobí broušením, řezáním, rytím, leptáním, malováním a zlacením.
Základní technologický postup výroby:
1. ZAKLÁDÁNÍ
Vstupní surovinou při zakládaní je sklářská sázka. Je složená z více komponentů : písku, hydrátové potaše, vápenné sody, minia, ledku draselného, kysličníku amonného. Postup výroby - zařízení pro zakládání slouží k pravidelnému přísunu sklářské sázky v závislosti na odběre skloviny. Sklářská sázka se dostává ze zásobníku do násypky zakládače, odkud padá přes píst obdélníkového přůřezu. Píst se pohybuje pomocí výstředníků a tažných pružin. Zdvih pístu a počet zdvihů pístu je možno plynule regulovat.
2. TAVENÍ
V technické praxi se obvykle tavení rozděluje na 3 hlavní stádia:
1. Vlastní tavení - první etapa pochodu tavení, končící vymizením
posledních zbytků pevných látek. Tuto etapu rozdělujeme ještě na období
chemických reakcí a období rozpouštění zbytku pevných látek vytvořených
dříve v tavenině.
2. Homogenizace - odstranění plynných uzavřenin a vyrovnávání složení taveniny v celé hmotě.
3. Ochlazení skloviny - na pracovní teplotu, při které se sklo dá odebírat k tvarování.
Vstupní surovinou je sklářská sázka, její hmotnost pro tavení závisí na
vyráběném sortimentu výrobků - odběru skloviny. Postup výroby - pro
tavení skloviny slouží plamenný regenerativní tavící agregát, který je
vytápěný zemním plynem a předehřátým vzduchem. Vzduch se předehřává v
regenerátoru se stojatými komorami. Zemní plyn je přiváděn z
doregulovací řady tlakem 50 kPa.
Při tavení paralelně anebo následně probíhají tyto děje:
• zahřátí sázky na tavící teplotu
• reakce mezi jednotlivými složkami
• čeření
• chemická homogenizace taveniny
• ochlazení skloviny na pracovní teplotu
Tavené sklo - z čirého skla s bublinkama, tloušťka skla 8 mm:
1. TVAROVÁNÍ
Surovinou vstupující do této výrobní fáze je sklovina alkalicko-olovnato-křemičitá. Množství zpracování skloviny při tvarování závisí na vyráběném sortimentu - příslušného tažného faktoru. Pro tvarovaní je potřebné teplotu a tím i viskozitu skloviny upravit. Tvarování probíhá v mufli, kde pramen roztaveného skla z feedru vytéká na šikmo skloněnou hubici upevněnou na píšťale píšťalového stroje, který se otáčí. Sklovina vytékající z feedru obalí keramickou hubici ve formě spirály a vlivem sklonu hubice se pomalu posouvá na druhý konec hubice. Trubice je vedená po uhlíkových kladkách do tažného stroje, na jehož konci je ulamovací zařízení, kde se "lano" mechanicky přerušuje na požadované délku.
2. ZAPALOVÁNÍ
Vstupující
surovinou této výrobní fáze jsou trubice z olovnatého skla. Jejich
množství závisí od rychlosti tahání. Trubice ulomené na potřebnou délku
jsou dopravené přes plamen pukacích hořáků na pukací kontakt chlazený
vodou. Dotykem kontaktu konce odpadnou. Neodpadlé trubice obsluha vrací
na nové pukání. Opuknuté trubice přichází plamenem zapalovacích a
vyhlazovacích hořáků. Rozteč hořáků a pukacího kontaktu je nastavitelná
podle požadovaných délek trubic. Pukací a zapalovací hořáky jsou
stavěné na směs zemního plynu - vzduch - kyslík. Trubice po úpravě
konců, a nebo bez úpravy, jsou dopravované na třídění podle
jednotlivých průměrů.
3. TŘÍDĚNÍ
Vstupující surovinou jsou olovnaté trubice se zapáleným koncem. Množství je závislé na vyráběném sortimentu. Trubice ze zapalovací linky pracovníci přenáší na mechanickou stupňovitou třídičku. Mechanická stupňovitá třídička třídí trubice podle vnějšího průměru na čtyři rozměrové skupiny. Kalibrovací kotouče tvoří 12 kalibrovacích pozic. První a druhá pozice v každé rozměrové skupině má za účel vytřídit trubice, u kterých jeden anebo druhý konec má vnější průměr menší, než je minimální průměr dané rozměrové skupiny.
4. BALENÍ
Vstupující surovinou jsou trubice z olovnatého skla zapálené a vytříděné. Pracovníci odebírají z regálu trubice, odváží z nich množství 10 kg, které balí do papíru a přelepí lepící páskou.
Odpadové látky:
Při jednotlivých fázích výrobního procesu vzniká odpad:
• zakládání - 0,2% sklářské sázky tvoří rozprach při zakládání
• tavení - spaliny vznikající spalováním nového sortimentu, praskáním na tažné dráze
• tvarování - trubice při natahování nového sortimentu, praskáním na tažné dráze
• pukaní + zapalování - konce trubic
• třídění - trubice mimo tolerance, jsou vzhledovými chybami
Použitelný odpad:
• rozprach při zakládání - odevzdává se do kovošrotu
• spaliny - využívají se na ohřev spalovacího vzduchu v regenerátorech
• trubice mimo tolerance, konce trubic - vracejí se ve formě střepů do sklářské sázky
Nepoužitý odpad:
• využívají se na všechny odpadové látky vznikající při výrobě
Zušlechťování skla:
Broušení
zdůrazňuje čirost, lesk, lom a rozklad světla především u silnostěnného
křišťálu. U přejímaného skla (bezbarvá sklovina převrstvená sklem
barevným) odkrývá broušení bezbarvé vzory.
Obrušováním
se vytvářejí ostré hrany a vyrovnávají nepravidelnosti tvaru
technického a užitkového skla (dna, okraje). Broušené vzory vznikají
řezem do povrchu skla pomocí profilovaného brusného kotouče. Řezy se
leští směsí kyseliny fluorovodíkové a sírové. Kaménkový reliéf
vybroušený až po leštění zůstává matný.
Rytí
(gravírování) patří spolu s jednoduchým matným brusem k nejjemnějším
technikám zdůrazňujícím křehkost tenkostěnných nápojových souprav z
tvrdého českého křišťálu.
Leptání se provádí kyselinou fluorovodíkovou. Vzor vyrytý na plochách pokrytých kyselinovzdorným voskem se zahloubí ponořením do lázně. Ručně s čárovými motivy přenáší vzor do vosku pantograf nebo gilošovací stroj. Leptáním ploch se sklo též matuje.
Lazura
představuje zabarvení skla pronikáním kovových iontů do povrchu
skloviny. Na čirou sklenici nebo vázu se nanese barvicí směs. Při
vypalování v peci zbarvují soli stříbra sklo žlutě, sloučeniny mědi
žlutozeleně, černě a červeně (podle prostředí v peci). Rytím do tenké
lazury vznikají jemné čiré vzory jako u přejímaného skla (lovecké
motivy).
Malování
využívá k vytvoření barevných vzorů prášků lehce tavitelných skel s
terpentýnovou silicí. Vypálením prášek sline na průhledný plastický
vzor nebo neprůhledný smalt. Nejběžnějším dekorem jsou květinové motivy
kombinované se zlatem.
Zlacení
je založeno na spojení částic zlata jemně rozptýlených v organickém
pojivu, které se po nanesení (štětcem nebo razítkem) v peci spálí.
Zrcadla a vakuový prostor termosky se pokovují redukcí stříbra z
dusičnanu stříbrného.
Skleněné bohatství
Výroba skla má v českých zemích dlouholetou tradici. Naši skláři foukají obyčejné skleničky i nadýchané vázy. Vedle tohoto tajemně vyráběného skla, existuje také sklo užitkové, průmyslově lité. Setkáváme se s ním na každém kroku, při nákupu v obchodě, při posezení v obyčejné hospodě nebo při návštěvě lékárny. Mnohé láhve a lahvičky mají, i přes svůj ne zrovna urozený původ, ladné tvary, zajímavou barvu nebo pozoruhodný výlisek na straně. Kolikrát je nám líto vyhodit zvláštní vinnou láhev do koše. Kolikrát potkáme v bazaru důmyslnou sodovkovou láhev s porcelánovou zátkou. Zkusme si založit vlastní třpytivou sbírku skleněných pokladů. Určitě najdeme využití pro některé své kousky, třeba jako vázu (růže vypadá zvlášť efektně v úzké čiré láhvi) nebo jako zásobník na vonné sušené květy, nebo také jako nezvyklý svícen. |
SKLO - RECIKLACE
STÁŘÍ SKLA
MIKROTEKTITY ZE SPRAŠE U LUO-CHUANU V ČÍNĚ
Nejstarší zpráva o tektitech (přírodních křemičitanových sklech, viz též Vesmír 71, 137, 1992/3 se vůbec poprvé objevila kolem r. 950, kdy je popisuje Liu Sun a nazývá je lei-gong-mo, černé kameny. Písemná zpráva pochází z časů 5. dynastie Ťiang. Tyto černé kameny sbírali lidé z poloostrova Lej-chou-pan-tao na polích po bouřích nebo silných deštích. Zpráva byla zcela zapomenuta, až si jí všiml Lee Da-Ming, který ji citoval r. 1963. V překladu se tato informace dostala k známému americkému odborníkovi na tektity prof. Virgilu E. Barnesovi, a ten s ní r. 1969 seznámil vědeckou veřejnost v časopisu Earth Science. Tak se stalo, že tektity byly znovu objevovány a zásluha byla přičítána Josefu Mayerovi, profesoru tehdejší pražské univerzity, který r. 1787 poprvé popsal vltavíny, i když jako chrysolity od Týna (míněn dnešní Týn nad Vltavou). Zpráva Liu Suna zůstala po více než tisíciletí ukryta v archivech čínských císařů.
Dnes řadíme čínské tektity, tektity typu Muong Nong a mikrotektity ze sedimentů v příbřežních vodách na jihu Číny (provincie Chaj-nan, Kuan-tung a Kuang-si) k australsko-asijskému pádovému poli o stáří 0,7 milionu let. Australsko-asijské mikrotektity jsou koncentrovány v tenké vrstvě (20 40 cm) sedimentů ze dna Indického a zčásti i Tichého oceánu. Jsou přímo spjaty s paleomagnetickou anomálií Brunhes-Matuyama nebo leží bezprostředně nad ní.
Na 30. Mezinárodním geologickém kongresu v Pekingu (4. 14. srpna 1996) informovali pracovníci Čínské akademie věd Wenzhu Lin, Ziyuan Ouyang a Shijie Wang o objevu 16 mikrotektitů a tří skleněných sférulí (kulovitých útvarů) o průměru od 65 mm do 220 mm, s podstatným obsahem Si a Mg, ve svrchní části spraše u Luo-chuanu. Jde o druhý nález mikrotektitů v kontinentálních usazeninách (po Žamanšinu v severním Kazachstánu) a o první nález mikrotektitů ve spraši. Čínské mikrotektity, popřípadě tektity, pocházejí z horizontu L8 luochuanského profilu a vyskytují se tedy přesně nad BrunhesovouMatuyamovou geomagnetickou hranicí. Jejich stáří je udáváno 0,72 milionu let a zcela koresponduje se stářím australsko-asijských tektitů a mikrotektitů. Byly použity metody 40Ar 39Ar a štěpení atomového jádra.
Objev mikrotektitů, popřípadě tektitů nebo kousků impaktového skla ze spraše u Luo-chuanu v jižní části pouště Gobi posouvá hranici australsko-asijského pádového pole o 1 500 km na sever. To má velký význam nejen pro vlastní ohraničení pádového pole, ale pro určení původu a vzniku australsko-asijských tektitů a mikrotektitů.Uvedení autoři při studiu těchto přírodních skel nalezli rovněž způsob, jak efektivně odlišit impaktová skla (vznikající při dopadu meteoritů) včetně tektitů od skel vulkanických. Řídili se nejen prostředím vzniku skla, což je obecně známé, ale navíc použili infračervenou spektroskopii. Pomocí infračervených spekter bezpečně rozlišili dva druhy skel, která se vzájemně liší stupněm neuspořádanosti, což je dáno podmínkami jejich vzniku. Na základě těchto studií se rovněž zjistilo, že diaplektická skla (skla nevznikající roztavením, ale extrémním rozdrcením) mohou vznikat pouze při energeticky více zatížených meteoritových dopadech, při šokových experimentech a nukleárních explozích.